Vnitřní řeč kuřáka, která mě držela u kouření

Věta, kterou jsem používal nejčastěji, nikdy nepadla nahlas. Bylo sychravé úterý, ani ne devět ráno, stál jsem u okna v kanceláři s cigaretou mezi dvěma prsty a za zády se mi probouzel počítač. Radiátor cvakal, okno bylo pootevřené na pár centimetrů a já si říkal totéž, co jsem si opakoval roky: „Tohle mi pomůže se srovnat.“

Začal jsem kouřit v devatenácti. Tehdy jsem kouřil už sedmadvacet let. V nejhorším období to bylo kolem čtyřiceti cigaret denně. Moje žena začala v osmnácti a mezi námi dvěma se kouř dostal skoro do každé místnosti našeho dospělého života. Kancelář. Kuchyň. Balkón. Auto. Co to všechno pohánělo, nebyl jen nikotin. Byla to řeč, kterou jsem kolem nikotinu stavěl.

„Tohle mi pomůže se srovnat.“ To byla ranní věta. Zněla prakticky, skoro důstojně. Ne rozkoš. Ne drama. Jen malá úprava, jako když si před usednutím přitáhnete židli blíž ke stolu. Používal jsem ji před e-mailem, před těžkými hovory, před každým úkolem, do kterého se mi nechtělo. Tvrdil jsem si, že kouř mi pomáhá myslet, ale myšlení to nikdy nezlepšilo. Dávalo mi rituál, pauzu, dveře mezi jednou věcí a druhou.

Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, proč kuřáci kouří dál, dal bych mu jednu z těchhle uhlazených vět a nazval to upřímností. Právě proto byla vnitřní řeč kuřáka v mém životě tak účinná. Zněla moudřeji než prostá věta pod ní: naučil jsem se začínat téměř všechno kouřem.

„Dneska ne.“ Tahle věta obvykle přišla kolem oběda. Napjatý e-mail. Zpožděná platba. Špatné počasí. Dobré počasí. Moc práce. Málo spánku. Vždycky se našlo něco, co se dalo použít jako důvod odložit konec kouření. Samozřejmě jsem tomu neříkal odkládání. Říkal jsem tomu rozumný přístup.

Ta věta mě doprovázela domů. Žena byla v kuchyni, syn, když byl menší, v sousedním pokoji, a já vyšel na balkon s tím, že kouření budu řešit, až bude život klidnější. Život se klidnější nestal. Jen se prodlužoval. To není totéž. Sedmadvacet let může zmizet uvnitř podobné věty. Stejně tak akupunktura, hypnóza, terapie, náplasti, kniha Allena Carra, bylinné cigarety, které páchly jako vlhká skříň, a každá další snaha, kterou jsem si po cestě naskládal na hromadu.

„Mně to pořád chutná.“ To byla věta, která mi nakonec začala znít falešně i v uších. Pamatuji si ten večer, protože se nestalo nic dramatického. Na stole studený čaj. Popelník zase plný. Byt nesl tu zatuchlou vrstvu kouře, na kterou si moje rodina zvykla žít. Zapálil jsem si další cigaretu a slyšel, jak ta věta přichází skoro podle plánu.

V tu chvíli už s potěšením nemělo nic společného. Nic zvláštního jsem necítil. Nepřecházel jsem do nějakého soukromého požitku. Udržoval jsem vzorec. Zapálit. Potáhnout. Uhášet. Otevřít balkonové dveře. Zavřít balkonové dveře. Hledat zapalovač. Opakovat. Když návyk zabere v jednom dni dost prostoru, začne si půjčovat slova, která mu už nepatří. Potěšení bylo jedno z nich.

To byl pro mě zlom. Ne velký slib. Ne obřad poslední cigarety. Jen náhlý stud z toho, že jsem vlastní scénář slyšel už tak jasně, až mu nešlo věřit. Ty tři věty se mnou odpracovaly roky. Díky nim návyk vypadal užitečně, dočasně a svobodně zvolený. Užitečný ráno. Dočasný v poledne. Zvolený v noci. To je silná maska.

Jakmile jsem to uviděl, něco ve mně se ztišilo. Nepřipadal jsem si hrdinsky. Připadal jsem si méně oklamaný. Cigarety netrénovaly jen moje tělo. Trénovaly i moje výmluvy. Pokaždé, když jsem si jednu zapálil, měl jsem připravenou větu, která ten čin doprovodila kolem mého svědomí. Vidět to nevyřešilo všechno za den. Udělalo to ale něco lepšího. Udělalo mě to upřímným.

Pořád si vybavuju kancelářské okno, ten kousek studeného vzduchu, rozsvěcející se obrazovku notebooku za zády. Pamatuju si balkonové dveře doma. Pamatuju si popelník, který přestal vypadat odporně, protože se stal součástí nábytku. Návyk žije v detailech. Stejně tak věty, které ho chrání.

Žádná z těch vět mi nedala plán. Jen ukázaly, jak potichu umí návyk mluvit. Pokud si někdy budete chtít přečíst víc, J. Freeman píše o klidné cestě ve svém průvodci.